#07: Jak vychováváme děti a druhá strana barikády (závěr)

#07: Jak vychováváme děti a druhá strana barikády (závěr)

V minulém podcastu jsem zmínil, že nás Montessori školka přiměla změnit výchovu našich dětí. Některé prvky Montessori jsem přijal za své s nadšením. Jiné však s odporem. Tak třeba pozitivní motivace. Pokud je pozitivní motivace vnější, vím jak na to. S tou vnitřní jsem však hodně pozadu. Pravdou je, že tomu ani moc nevěřím, ale snažím se. Fakt se snažím.
Například při čištění zubů jsem plný víry, že syn si je jednou vyčistí velmi důkladně, sám a bez řečí. Vlastně se to už párkrát stalo, takže to asi funguje. Jak v něm mám vnitřní motivaci probudit, pokud jde o úklid dětského pokoje? „Ach jó.“
Jaká je jeho vnitřní motivace nezdržovat snídani, obléci se a včas vyrazit do školky? Jaká je jeho vnitřní motivace se před spaním pečlivě osprchovat? Není velká. Je mu pět let. Možná je úplně nulová. Je však důležité, aby ji měl. Proč? No…protože dítě s vnitřní motivací dělá vše potřebné samo, bez napomínání, bez neustálého pobízení. To chce přece každý rodič? „Oblékni se, osprchuj se, ztiš se, nemlať staršího bratra, nebij mladšího bratra, nevztekej se, ukliď si hračky.“ Náš cíl je už neříkat synovi tyto krátké instrukce, ale on sám by vnitřně cítil co je třeba udělat, že je to správné, bez remcání by daný úkol splnil. Na samém konci by měl hřejivý pocit dobře vykonané práce. Toto dělají všechny děti doma; děti, které navštěvují naši Montessori školku. Jen naše to to zatím neumí.

Někdy syn číslo čtyři ráno vstane, jak se říká, „Zadkem na před.“ To je pak protivný, hnusný, nechutný. Hned od otevření prvního oka brčí, mrčí, stěžuje si, je v opozici, … zkrátka nespolupracuje. V takové ráno je těžké ho přinutit k čemukoliv. Natož ke vnitřní pozitivní motivaci. Asi před několika měsíci bych mu dal na zadek. Panečku, jak ten by se rychle oblékl a vyčistil si zuby. Jenže to nejde. Toto není v duchu Montessori a já mu rozhodně nechci budovat propast mezi 3. a 4. mozkem – jak říká Velká teta ve školce. A tak den za dnem, ráno za ránem, už s trochou apatie, přivádím syna do školky a v posledních vteřinách pak dobíhám do práce. Bylo jen otázkou času, než došlo v práci na pohovor o mé docházce. Ještě že jsou kolegové tolerantní a mou pracovní dobu posunuli o hodinu (plus mínus autobus).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *