Opékání, ohniště
Na poslech do ušisek

#07: Jak vychováváme děti a druhá strana barikády (závěr)

V minulém podcastu jsem zmínil, že nás Montessori školka přiměla změnit výchovu našich dětí. Některé prvky Montessori jsem přijal za své s nadšením. Jiné však s odporem. Tak třeba pozitivní motivace. Pokud je pozitivní motivace vnější, vím jak na to. S tou vnitřní jsem však hodně pozadu. Pravdou je, že tomu ani moc nevěřím, ale snažím se. Fakt se snažím.
Například při čištění zubů jsem plný víry, že syn si je jednou vyčistí velmi důkladně, sám a bez řečí. Vlastně se to už párkrát stalo, takže to asi funguje. Jak v něm mám vnitřní motivaci probudit, pokud jde o úklid dětského pokoje? „Ach jó.“
Jaká je jeho vnitřní motivace nezdržovat snídani, obléci se a včas vyrazit do školky? Jaká je jeho vnitřní motivace se před spaním pečlivě osprchovat? Není velká. Je mu pět let. Možná je úplně nulová. Je však důležité, aby ji měl. Proč? No…protože dítě s vnitřní motivací dělá vše potřebné samo, bez napomínání, bez neustálého pobízení. To chce přece každý rodič? „Oblékni se, osprchuj se, ztiš se, nemlať staršího bratra, nebij mladšího bratra, nevztekej se, ukliď si hračky.“ Náš cíl je už neříkat synovi tyto krátké instrukce, ale on sám by vnitřně cítil co je třeba udělat, že je to správné, bez remcání by daný úkol splnil. Na samém konci by měl hřejivý pocit dobře vykonané práce. Toto dělají všechny děti doma; děti, které navštěvují naši Montessori školku. Jen naše to to zatím neumí.

Někdy syn číslo čtyři ráno vstane, jak se říká, „Zadkem na před.“ To je pak protivný, hnusný, nechutný. Hned od otevření prvního oka brčí, mrčí, stěžuje si, je v opozici, … zkrátka nespolupracuje. V takové ráno je těžké ho přinutit k čemukoliv. Natož ke vnitřní pozitivní motivaci. Asi před několika měsíci bych mu dal na zadek. Panečku, jak ten by se rychle oblékl a vyčistil si zuby. Jenže to nejde. Toto není v duchu Montessori a já mu rozhodně nechci budovat propast mezi 3. a 4. mozkem – jak říká Velká teta ve školce. A tak den za dnem, ráno za ránem, už s trochou apatie, přivádím syna do školky a v posledních vteřinách pak dobíhám do práce. Bylo jen otázkou času, než došlo v práci na pohovor o mé docházce. Ještě že jsou kolegové tolerantní a mou pracovní dobu posunuli o hodinu (plus mínus autobus).

pařez se hřebíkama
Na poslech do ušisek

#06: Jak vychováváme děti a jak v tom stále luxusně plaveme

Synové č. 1, 2, 3, 5 a 6 nevyžadují žádní změny v mé metodě výchovy. Syn č. 1 a 2 jsou dospělí. Co jsem v mládí u nich zanedbal, teď už nezměním. Syn 3 a 5 snadno zapadnou do kolektivu. Synovy číslo šest každý den říkám: „Buď prosím tě tabulkové dítě! Vlez se do požadovaného percentilu, ať nenaštveme doktorku! Neměj žádnou odchylku, ať nenaštveme učitelku! Nebuď v něčem moc dobrý, ať nenaštveme rodinu. Nebuď bubeník, ať nenaštveme sousedy. Buď svůj, ale jen v mezích systému! Věřím ti. Nezklam mně.“
Syn č. 4 je jiný, je totiž chytrý. Jasně, vaše dítě je také chytré. O tom nepochybuju. To naše je však chytré jiným způsobem. Na rozdíl od Vašeho chytrého dítěte, to naše vnímá a popisuje svět jinak. Jeho svět je uspořádán. I chaos v hlavě má svou pevně danou přihrádku. Myslím, že je modrá. V ní má věci, kterým ještě neporozuměl – jako třeba objímání z radosti, proč si lidé přejí k svátku, proč jsou vánoce 24. prosince a ne 23. nebo 25. (když už v tom katolíci dělali takový zmatek, pak je jedno který den to bude). Proč se všechny večerníčky nedají přetáčet tam a zpět. Proč pan prezident nemá zájem o robota, jenž by pomohl všem lidem od práce. Proč je neděle posledním dnem v týdnu a proč mají boty tak nepraktickou věc, jako jsou tkaničky. Lecos ho dokáže rozohnit. Třeba takový špinavý flek na triku staršího bratra. Ten flek ho dokonale rozpaluje a nedá pokoj v mrčení, dokud si bratr triko nevymění.
Po neshodách, ne to není správný výraz, po nekompatibilně našeho syna č. 4, zvaného Sheldon, jsme ho přihlásili do jiné školky. Soukromé. Montessori. Vždyť taková škola musí být pro našeho Einsteina jako dělaná. Libovali jsme si s manželkou nad našim rozhodnutím. Byla to skvělá volba. – Nebyla. Ale to nechci předbíhat! Ještě není konec tohoto podcástu.

dva bráchové spolu
Na poslech do ušisek

#05: Jak vychováváme děti a jak v tom luxusně plaveme

Syn číslo 4 zbortil celý můj výchovný systém. Kdykoliv jsem ho pochválil, byl rád. Vychutnával si každou pochvalu. Časem se na nich stal dokonce závislí. Chtěl pochvalu za každý nalezený kamínek, za každé vyrobené hovínko i za každý vyčištěný zub. Naopak, když byl pokárán, zatvrdil se, trucoval. Kupříkladu dělal vše proto, aby zákaz sledování večerníčku se přenesl také na další den, nejlépe celý týden. Když dostal na zadek, domáhal se dalšího tělesného trestu. Souběžně s tím se domáhal vlastního prostoru. Ten nesmí  nikdo používat. Jen on. Když je oběd, má svou židli, nikdo s ní nesmí pohnout, nikdo na ni nesmí sednout. Obědvá se vždy ve stejný čas – a to na minutu přesně. Na sedačce má svůj důlek. Na jeho postel si nesmí nikdo sednout, jeho hrnku s pitím se nesmí nikdo dotknout. Začali jsme mu říkat Můj přítel Mank. Později jsme mu začali říkat Sheldon. Je jiný.

Bylo jasné, že už do školky nepůjde. Do státní nepůjde. Do soukromé, …no to bychom mohli zkusit. Na štěstí v našem malém městečku je více soukromých škol. Všechny jsou však buď Lesní nebo Montessori. Prostě školka s přidanou hodnotou. Do lesní školky dávat dítě, které je neohrabané nám přišlo divné. Naopak, chytré dítě a Montessori, to nám přišlo jako báječné řešení.

Ooooch jak jsme se mýlili. Jak jsme byli s ženou bláhoví, že Montessori může být pro chytré děti vhodnou alternativou ke státní školce? Totiž hned první den….

horizont v mlze
Na poslech do ušisek

#03: Moje Dušičky aneb Pohřben zaživa

Dušičky, tedy svátek všech svatých, jsem jako dítě míval velmi rád. Miloval jsem návštěvu hřbitova s rodiči. Podzim, brzo se stmívalo a hřbitov byl osvícený nádhernými blikotajícími světélky svíček. Ti movitější zesnulí mívali u náhrobků i petrolejové lucerničky. V rukou jsem svíral normovanou hřbitovní svíci v ceně 1,70 Kčs a těšil se, až ji zapálím a položím na náhrobek. Celé to hřbitovní místo bylo opředeno jakou si magií. Dnes se na Dušičky dívám přesně opačně.

Dětská fotografie - dítě v oblečku
Na poslech do ušisek

#02: Dětský fotograf za 200 tisíc Korun

Vždycky jsem rád fotil a natáčel děti na videokameru a zaznamenával jak rostou. Každým dítětem jsem si pořídil lepší kameru i lepší fotoaparát. Vlastně nejde vyloučit, že mám šest dětí z důvodu potřeby neustále aktualizovat kamery a foťáky. Kdo ví? Všechny tyto předem schválené upgrade techniky šly hladce. Alespoň jsem si to myslel. V momentě, kdy se narodil syn číslo 3, otřásl jsem se hrůzou. Ta hrůza pramenila z Facebooku.